Alena Stehlíková

Jmenuji se Alena Stehlíková, je mi 21 let, pocházím z malé vesničky Rapotín (severní Morava) a posledních 7 měsíců sloužím jako dobrovolnice, přes Evropský dobrovolnický program (dále už jen EDS) v organizaci Únia detí a mládeže v Žilině. Hodně lidí se mě ptá, proč jsem si na EDS vybrala právě Slovensko. Jestli jsem radši nechtěla jet do nějaké krajiny, kde bych se mohla naučit nějaký nový jazyk, nebo se zdokonalit v některém, který už umím. Já jim vždycky odpovídám, že by mě ani ve snu nenapadlo vybrat si Slovensko, a přes to všecko jsem tady, a co víc – chci tu zůstat i po roce, kdy moje EDS skončí. A jak se to teda celé seběhlo, že jsem nakonec tady?

Od roku 2010 jsem studovala vysokou školu v Brně a nikdy mě ani nenapadlo, že moje budoucnost se bude stěhovat za hranice dřív, jak… no za dlouho. Přes to všechno během druhého ročníku vysoké jsem začala být hodně nespokojená s tím, jak mi škola žrala čas, který jsem měla pocit, že bych mohla využít mnohem užitečněji. Proto, když mi v druhém semestru hrozilo, že pokud neudělám zkoušku z matematiky, tak mě vyhodí, nebyla jsem až tak nešťastná. A taky že mě vyhodili. Docela taková věc, kterou si normální člověk nenaplánuje do života. A to já jsem měla život vždycky moc hezky a do všech detailů naplánovaný – což byla zjevně chyba, protože toto moje plánování docela omezovalo to, kolik prostoru jsem dávala Bohu, aby mě životem vedl.

Začali moje nejkrušnější prázdniny. Ne že bych měla tolik akcí, ale rozhodla jsem se totiž, že zkusím jinou životní taktiku. Nejdřív hledat, co má pro mě Bůh naplánované a až pak vymýšlet svoje věci. Asi jsem nikdy nezažila tolik nejistoty a stresu. Do té doby jsem totiž vždy věděla, že po prázdninách nastoupím do školy. Teď jediné, co jsem věděla, bylo, že se musím naučit plně spolehnout na Boha! A ačkoli se to může zdát docela snadné, pro mne to byl boj. Který se ale vyplatil, neboť po mé provokativní modlitbě: „… Vážně to potřebuju vědět hned, i když ty máš jiná načasování… “, mi během deseti minut přišla nabídka odjet sem do Žiliny.

Ze začátku mi sice bylo líto, že mě Bůh nemohl poslat někam, kde mám i někoho z rodiny, která celá žije na Slovensku, no už po měsíci jsem Mu byla nesmírně vděčná, protože jsem se dostala mezi lidi, kde, jak se odvažuji hodnotit, naprosto zapadám a cítím se tady, jako doma a těším se na další spolupráci v následujících letech.