Editorial

„Dobrý deň, nechcete prispieť na Unicef/Hodinu deťom/Detskú onkológiu/Dobrého anjela atď.?“

Zvyknú stáť na peších zónach, frekventovaných uliciach alebo pred nákupnými strediskami – väčšinou študenti, v jednofarebných tričkách s logami organizácií alebo podujatí, ktoré podporujú, na hrudi menovka, v ruke pokladnička. Nerád na ich otázku odpovedám. Na jednej strane mi je nepríjemné odmietnuť niekoho, kto (aspoň vyzerá, že chce) dobrovoľne pomôcť ľuďom v núdzi, no na druhej strane mám pochybnosti o tom, či sa moja pomoc dostane k niekomu, kto ju potrebuje, alebo si z nej sám „dobrovoľník“ alebo nejaký anonymný šéf vymastí vrecko.

Podobné je to so žobrákmi. Ľudská bieda priamo pred mojimi očami. Avšak neviem, či títo „bedári“ nepatria k nejakému gangu, ktorého šéfovia sa vozia v mercedesoch, alebo či ich neuvidím za rohom v krčme alebo v parku s fľašou vína.

Napriek celej svojej prekrútenosti, Vianoce ešte stále môžu do istej miery fungovať ako katalyzátor „dobra“ v ľuďoch, a preto toto obdobie využívajú práve spomínaní i všelijakí iní jednotlivci i organizácie na to, aby od ľudí získali peniaze. A ľudia prispievajú, možno ani nevediac na čo, lebo sa na Vianoce cítia štedrejšie, alebo si to teraz môžu dovoliť, alebo si tíšia svedomie...

My sa s vami v tomto čísle chceme podeliť o príbehy a svedectvá ľudí, ktorí sa pohybujú priamo medzi nami, ktorých poznáme osobne, o ktorých konkrétnej pomoci svedčia aj druhí, a hlavne, ktorí majú iné motívy. Nechajme sa nimi inšpirovať! Nech sú pre nás ľuďmi, ktorých podporiť je zmysluplné.

Šimon Evin

Výjazd do Kene

V októbri 2012 som začala Pánu Bohu slúžiť cez organizáciu Wycliffe Slovakia (ďalej WSK). Súčasťou mojej služby bola aj cesta do Kene. Spoznala som tam ľudí, ktorí pracujú na preklade Biblie, učia ľudí čítať a písať v rodnej reči a vytvárajú pre nich písmo a pravopis. Cieľom mojej cesty bolo nadviazať kontakty s pracovníkmi miestnej organizácie Wycliffe. Bolo to nevyhnutné pre moju službu koordinátorky projektového financovania vo WSK. Taktiež som sa viac zoznámila s tým, ako práca organizácie na mieste prebieha.

V Keni som strávila 2 mesiace. Spolu s riaditeľom WSK sme takmer 3 týždne cestovali divočinou, navštevovali projekty, spoznávali našich spolupracovníkov, navštevovali miestne cirkvi a stretávali domácich obyvateľov. Zvyšok času som pomáhala v hlavnom meste Nairobi alebo v jeho okolí.

Najväčším dobrodružstvom bolo cestovanie po Keni. Trmácali sme sa prašnými nevyasfaltovanými cestami na miesta, kam sa len tak belosi neodstanú (niekedy preto, lebo nechcú). Bolo skvelé sedieť v aute, rozprávať sa s kolegami zo Slovenska a z Kene a pozorovať okolitú prírodu, ľudí, ich obydlia a rôzne zvieratá. Deti niekedy obkolesili naše auto a len tak si s nami podávali ruky. Belocha niektorí videli po roku, niektorí prvýkrát v živote. Adrenalín mi raz zdvihlo, keď som si našla veľkého chrobáka v batožine. Kolega si podobného našiel priamo v posteli. Niekedy som sa zasa namiesto sprchy musela oblievať fľaškou s vodou. Ale v tom to je. Dobrodružstvo.

No nie všade to bolo takto. Hlavné mesto Nairobi je plne civilizované, podobne tak niektoré časti pobrežia. Ale stačí prejsť pár kilometrov a okolitý svet sa zmení. Keď sa vám napríklad spoza rohu ubytovacieho zariadenia, kde máte spať, vynoria 3 živé pštrosy a pri plavbe jazerom sa k vám priblíži krokodíl na vzdialenosť pol metra od člnu, to vás presvedčí, že ste naozaj v Afrike.

Ľudia sú tam nádherní. Tak zvonku, ako aj zvnútra. Čomu by sme sa od nich mohli učiť? Ich pokore, schopnosti počúvať druhých a úprimnému záujmu o seba navzájom.

Ale aj tam sa vzťahy niekedy narušia a kmene začnú proti sebe bojovať. Jedným, z nášho pohľadu veľmi kurióznym dôvodom, môže byť kradnutie si kráv. Ich majitelia sa radšej nechajú zabiť, ako by si nechali svoju kravu ukradnúť. Je to logické, pretože krava je tam zdrojom obživy a taktiež majetkom, ktorým platí ženích za svoju nevestu. Sumu pritom vyjednávajú ženíchovi a nevestini rodičia. To je v Afrike bežné. Muž tak preukazuje, že sa o nevestu dokáže postarať. Prináša tiež majetok ako náhradu za pomocníka v rodine, ktorého im berie. Keňa je však väčšinovo kresťanský štát. V kresťanských rodinách sa od tejto tradície platenia za nevestu postupne upúšťa. Zachováva sa len tradícia pytačiek a požiadavka na symbolickú sumu. Okrem kresťanstva je tam rozšírený aj islam a tradičné náboženstvá ako animizmus.

Čo som sa naučila. Moje predsudky o ľuďoch padali. Naučila som sa ísť viac do hĺbky v spoznávaní druhých ľudí a lepšie počúvať. Veľkou školou, ktorú mi Pán Boh dával, bola lekcia trpezlivosti. Môj deň nemal taký priebeh, ako by som si sama naplánovala a na návštevách úplne neznámych ľudí sme strávili viac času, ako som bola dovtedy zvyknutá. Títo neznámi sa však postupne stávali známejšími, niektorí z nich dokonca vzácnymi priateľmi, ktorí mi teraz veľmi chýbajú. Neviem, či by som sa do Kene vrátila natrvalo. Ale s láskou dúfam, že budem mať možnosť vrátiť sa tam aspoň na krátky čas. Opäť navštíviť (teraz už) známejšie miesta a stretnúť známych ľudí.

Niektoré miesta, ľudia a služby sa nám môžu zdať nebezpečné a nedostupné. Môžeme z nich mať strach a ten nás odrádza od misie. Niekedy je to však len to „NEPOZNANÉ“, čo nás odrádza, z čoho máme strach. Ale toto nepoznané, sa časom môže stať známym a ty nakoniec zistíš, že to miluješ. Neboj sa teda. Ak Pána Boha miluješ, chceš Mu slúžiť naplno a si aspoň trošku dobrodružný typ, možno je zahraničná misia služba aj pre teba. Vyskúšaj to!

Ak máš záujem dozvedieť sa viac o mojej službe vo Wycliffe, napíš mi na lenka_timkova@wycliffe.org.
Ak máš záujem sám vycestovať do zahraničia, napíš na info@wycliffe.sk.

Lenka Timkova

Tři týdny, které jsou pro mě nezapomenutelné dodnes!

Možná se ptáte proč? Ještě před čtyřmi lety jsem ani netušila, kde se Nepál nachází. Všecko to začalo, když mi jeden kamarád dal modlitební kartičku za jednu českou misionářku. V roce 2011 jsem osobně poznala jednu sestru v Kristu, která mi o tomto státu vyprávěla, jelikož tam rok misijně působila. Poté jsem se zúčastnila misijního víkendu v Českém Těšíně, jehož organizátorem je mnoho církevních organizací a 31.5.2012 jsme tam odlétali jako tři členný tým, abychom tam zvěstovali Krista formou distribucí knih a letáku. Navštívili jsme místní sbory, školy a zúčastnili jsme se veřejné evangelizace OM misionářů v Kathmandú. Každý den byl něčím jedinečný a spousta situací se mi v myšlenkách vrací do dnes, už jen přitom jak vejdu do velkoobchodu a vidím ty nekonečné možností výběru jídel, které máme. A to nemluvím o jejich hygienických návycích. V jejich kultuře, která je doslova odlišná té západní, vnímáte v pozadí velký vliv jejich náboženství, které se nazývá hinduismus a buddhismus. Oltáře obklopuje množství lidí, své modlitby přidávají na šňůry, aby je nemuseli vyslovovat. Jejich svázanost vidíte i při cestování, kde přednost má vždy zvíře. Zvěst o Ježíši jsme jim přinášeli nenásilnou formou ale zároveň s autoritou, že On je jediná cesta, pravda a život. Tudíž jediný Bůh, kterého není možno si přidat k ostatním bůžkům, jak to Nepálci často dělají.

  

Organizace, která zprostředkovala výjezd do Nepálu, se jmenuje Operace Mobilizace, jejím ředitelem je Pavel Zoul. Sídlí v Českých Budějovicích a pod jejich kancelář spadá také Slovensko. Jejich vizí je: vysílat a zapojovat křesťany do světové misie a podporovat růst sborů. 

Chtěla bych se s vámi podělit o pár „zážitků“, které jsme mohli prožít ale dřív bych se měla představit: jmenuji se Veronika Svrčková (23let), jsem z Havířova, ale většinu svého času trávím v Bánské Bystrici, kde třetím rokem studuji na Katedře teologie. Pán Bůh mi dal v Kristu milost a osvobodil mě ze zajetí hříchů a žití v temnotě svých žádostí.

Je pro mě až neuvěřitelné, jak jsou Nepálci přátelští, milí a pohostinní. Jejich normy by u nás ani trochu neprošli, ale i přesto se dokážou podělit o to málo, co mají, např. v jedné vesničce vylezla na strom babička, aby nás pohostila svým ovocem.

Bylo mým snem dojít do vesnice, kde nikdy nebyli křesťané. Absolvovali jsme trek po horách, kde jsem „umírala“, chtěla jsem, aby to už skončilo. Neměli jsme dostatek vody a cesta byla opravdu nekonečná. Nikde jsme neviděli konec, nikde jsme neviděli vesničku, obklopovali nás jen hory a pár chatrčí. Po cestě jsme potkali pár studentů, ti však nebyli moc nakloněni ke sdílené zvěsti. Cesta mě víc a víc ubíjela. Po několika hodinách jsme přišli do vesničky, kde jsme měli rozhovor s učitelem místní školy, který si koupil Nový zákon a ráno před odchodem nám poslal studenty, aby si nakoupili literaturu.

Častokrát jsme byli v kontaktu s dětmi, neboť jsme navštěvovali školy, kde jsme si připravili něco o první pomoci a vyprávění o ČR. Jelikož jsme veřejně nemohli říct evangelium, protože tam až do dnes probíhá pronásledování, měla jsem velké nutkání jít mezi ty děti. Ale jejich špína a možné nemoci mi to však v nitru odpuzovali. Když jsem se však k těm dětem přiblížila, přemohla mě láska. Mohla jsem je objímat. Přišlo mi, že to ty děti vůbec nechápou, dodnes si pamatuji jejich výrazy údivu. A musím říct, že bych tyto okamžiky nevyměnila za nic! Jejich jazyk se mi vryl do paměti. Když dnes potkám kdekoli na ulici asiaty mám chuť s nimi navázat kontakt, jen netuším jak na to. Až 16.11.2013 jsem mohla v Karlových Varech oprášit svou nepálštinu a promluvila jsem si s Indkami, se kterými jsme si dvakrát na různých místech projevily srdečné úsměvy.

Každý den jsem byla překvapená, jak se o nás Bůh dokonale stará. Cestování autobusy a jeepy bylo parádní a dobrodružné, i když to nebyly jen tak ledajaké cesty. To co je nemožné v naší dopravě pro bezpečnost, se zde vyskytuje jako normální jev.

Jsem nesmírně vděčná našemu Pánu, že mi dal příležitost zakusit misii v zahraničí, a kdyby to bylo možné, jela bych znova. Bohu patří všecka chvála.

Milost a pokoj našeho Pána Ježíše Krista s vámi.

Veronika Svrčková