editorial

Nářek andělů

                                                       

Stojí holka pobledlá,

stojí pod hvězdnatým nebem.

Svou tvář sklání do svých dlaní

prosakávající slzami.

Anděl z nebe se k ní sklání,

anděl se třpytivými vlasama.

Svou touhu a naději do ní pomalu vkládá.

Zdvihne svůj obličej dívenka,

svůj pohled upře na anděla.

Co se stalo, ptá se anděl potichoučku.

Dívka mlčí, neodpovídá, jenom tiše vzlyká.

Co se stalo, ptá se znovu.

Dívka opět mlčí, jenom tlukot jejího srdce slyší.

Pomalu zdvihne anděl tvář děvčete,

tvář zbledlá, podobná stařeně.

Z jejich očí žal a smutek,

z  jejich úst řev a nářek tmou proniká.

Pak spatří anděl krev prosakávající jejím šatem.

Vezme dívku v náruč svou,

zpíval bych ti píseň líbeznou, tiše říká.

Dívka se plaše usměje,

jen jedinkrát a naposled.

Drží anděl dívku pevně v náručí,

cítí jak ostrá bolest celým jeho tělem prochází.

Už není anděl více andělem,

jenom člověk co po prvé svou velkou ztrátu prožívá.

Kráčí člověk zbídačený,

pomalu kráčí cestou prašnou,

vstříc novým snům a nadějím,

se srdcem na kusy rozervaným.

Poznal jsem lásku, sám pro sebe říká… 

Jana Lesňáková (Cabadajová)